Prohledat tento blog

sobota 8. listopadu 2014

Hidden hate




   Nejen prací živ je člověk. Já jen doplním - bohužel se zdá, že kromě práce (a lásky) patrně patří  pro pocit dobře prožitého života (ne)slušná dávka skryté nenávisti. Aspoň tady, v naší Kotlince. To, že nikomu úspěšnému a to v jakémkoliv oboru nic nedarujeme je známá věc. Závist a nepřejícnost jsou běžné pocity. Naštěstí je před bližními tajíme - jinak by asi byl život k nesnesení. A nenávist trochu přiodějeme do hávu "dějinné spravedlnosti a morálky".


úterý 4. listopadu 2014

Via e-mail

Celý text Michala Horáčka tak,  jak ho prý uveřejnil na Facebooku: 








Tak nám pan Kalousek dneska vzkázal, že "zlaté časy v 
Evropě skončily; prožrali jsme to a proflákali."

Vzpoura kočiček a znásilněný zákon.

doc. RNDr. Karel Oliva, Dr.,



Zpráva z webu:

Mezi vládní koalicí a její opozicí došlo k historickému okamžiku - ke shodě. Obě strany Miloš Zeman při Hovorech z Lán, kde používal výrazy jak ku*da, ku*va nebo ho*no, znechutil. 



pondělí 27. října 2014

Bola by alebo nebola nebezpečná ebola?



   Tak nám pan Někdo vyhrožuje rozšířením eboly. Policie už o tom chvíli ví, ale začala tu zprávu rozšiřovat až dneska. Infekční materiál z Afriky prý už vyděrači mají, uchovávají ho v chladu a mají plán, jak jím infikovat obyvatelstvo.

sobota 25. října 2014

Neodolatelná vůně koryta


   Jako malí kluci jsme hrávali hru "Na hrady". Ostrava byla tehdy jedno velké staveniště a poblíž budoucího Mostu pionýrů byla velká louka, kde byly navršeny jakési kopce hlíny. Netuším už proč, ale hodily se nám ke hře. První vyběhl na ten miniaturní kopeček a prohlásil se "králem". Ostatní na něj začali útočit, vybíhat nahoru a snažili se "krále" shodit. Bylo to docela těžké - svahy byly strmé a kluzké a "král" stál bezpečně na malé plošince nahoře a útočníky tak dokázal celé minuty odstrkávat a shazovat dolů. Že sem tam někdo spadl patřilo ke hře - doma pak byl kvůli špinavým a roztrhaným kalhotám sice mazec, ale to nás v ten ráz nezajímalo. Hra pokračovala, dokud se několik útočníků nedomluvilo a koordinovaně "krále" neshodili. Pak jeden z nich začal dělat "krále" a hra pokračovala dál. Byl to vždy jen jeden, ten, který ty dva tři, kteří mu pomohli, včas shodil z vršku dolů.

Někdy mám pocit, že tuhle hru hraje v dnešních dnech celá Kotlinka, republika Česká.

neděle 19. října 2014

Tempus, time, doba - tedy čas




Jeseníky, 6. října 2014





   Sedím ve svých milovaných Sudetech na chalupě u počítače, občas přihodím do kamen polínko ze smrku, který tu před třiceti lety vůbec nebyl a přesto stačil vyrůst a začít se nebezpečně naklánět nad naši dřevěnici a proto jsme ho museli porazit. 
Ta chalupa má na trámu krovu vytesáno švabachem   Alois Miller - A.D.1848. 

sobota 18. října 2014

Kanady versus kristusky

Potulná kočka Julinka



Aneb o krysách a lidech





Ostražití vlci a sluníčkoví lidé. Nebezpeční jsou obojí - jak ti v bomberech, tak ti v kristuskách. Ti druzí víc. Přesvědčují nás, že krysa je plaché zvířátko, že před lidmi má respekt, raději uteče. Že lidi nekouše. A že bychom si je měli klidně nechávali na zahradě, protože mají stejné právo na život jako my, v místě, které si sami vyberou.



čtvrtek 18. září 2014

Letem světem internetem...




Následující text mi zaslal kamarádem e-mailem, určitě k pobavení. Možná, že mnozí z vás už ho viděli. Kdo ho ještě neviděl, tady je, shledal jsem, že je nejenom zábavný, ale že je na něm i ledacos k zamyšlení:
   

Jef Foxworthy je americký komik, televizní a rozhlasový bavič a také autor, který se pozastavuje nad tím, že (citace):

"Je to zvláštní - můžete dělat vtipy na katolíky, papeže, židy, křesťany, Iry, Italy, Poláky a bůhví na koho ještě, ale je (prý) necitlivé, když vtipkujete o muslimech. Jsem přesvědčen, že čím dřív budeme mít všichni stejné měřítko a pravidla pro všechny, tím bude lépe".



neděle 7. září 2014

Moebiova páska

 Jedna SF povídka je o říši, která je na jedné straně omezena vysokánskou zdí. Hrdinové se marně snaží celá staletí dostat za tuto zeď, a až se to jednomu za pomoci lešení podaří tak zjistí, že zeď je na svém vrcholu plochá a vede do tmy. 
Je to ovšem hrdina odvážný, tak se do té tmy vydá. Tma houstne, už nejsou vidět ani hvězdy, ani slunce. Po jisté době se ale tma a bezčasí začínají  rozpouštět a když náš hrdina uvidí druhý okraj zdi, spěchá se podívat na svět za onou zdí - až dojde k vrcholku vlastního lešení, toho, po kterém na vrchol zdi vylezl.. Podobnou scénu má v protiválečném románu i klasik SF - Stanislaw Lem. Tam se snaží astronaut (tenkrát jsme ještě nebyli tak puntičkářští a cestovatele mezi planetami jsme nazývali astronauty) odejít od Bílé koule, která leží na planetě Venuši, zcela zničené atomovou válkou Venušanů a ať se vydá kterýmkoliv směrem, vždy narazí na stejnou, bílou zářící plochu. Naprostá beznaděj.
   Stejný pocit podivnosti a nepatřičnosti jsem měl, když jsem si  jako kluk z papíru slepil pásek, který měl jen jedno stranu a jednu hranu. Moebiova páska. Kleinova láhev a jiné topologické nesmysly nám ovšem ukazují, že chyba není v realitě, ale v lidském mozku. Nedokáže se smířit s faktem, že některé věci nemají druhou stranu, druhý pól. Teprve když Moebiovu pásku rozstřihnete podél, získáte pásku obyčejnou, jen dvakrát přetočenou.  To je snad ještě podivnější. Musíte si uvědomit místo, bod, kde je páska slepená, aby vám to v hlavě dalo smysl.


středa 3. září 2014

Kdo začal harašit zbraněmi?

Pohádka:

   Indiáni, kteří před časem prodali kus země bílému muži a ten tam postavil železnou cestu pro své ocelové oře zjistili, že udělali velkou chybu. Z účinků ohnivé vody, za kterou ten kus země převážně prodali už vystřízlivěli a tak zjistili, že dráha rozděluje jejich rezervaci nejméně na dvě části a zbytek rozdělila odvěká nenávist jedněch k druhým. 
Nakonec stařešinové na Velkém shromáždění ve Velkém vigvamu rozhodli, že se ocelovému oři postaví do cesty. Na koleje navršili vše, o čemž se domnívali, že jeho pohyb může zastavit. Totemy, stany i ulovenou zvěř. A postavili tam hlavně mladé bojovníky na koních. Ti, vzájemně se podporujíce bojovými pokřiky, statečně vytrvali na kolejích až do příjezdu lokomotivy.

  Další zimu bylo v mnohých vigvamech smutno. Neměl kdo lovit, nastal hlad. Slabší pomřeli a silní se stali slabšími. A tak museli bílému muži postoupit další kus své země, aby jim dal aspoň trochu kukuřice na holé přežití.
   Ve Velkém vigvamu se od té doby vyprávějí příběhy o statečných bojovnících, kteří se dokázali postavit ocelovému oři a kteří na naše počínání shlížejí shora, kam je k sobě tenkrát povolal veliký Manitú.