Jsou to někdy čistě filosofické úvahy, dokdy (a za jakou cenu) je třeba zachraňovat život - ale nemyslím, že by se takové úvahy měly svěřovat jenom filozofům nebo jenom lékařům. Nebo rodičům. Nebo ekonomům. Případně organizacím, které se podobnou činností zabývají. Strašné množství partikulárních, profesních a osobních zájmů a tím pádem velké množství úhlů pohledu.
Ve staré Spartě se mrzáčci házeli ze skály - dneska to považujeme za barbarské a kruté. Jenže v přírodě, tak jak ji známe, je přežití jednotlivce méně důležité, než přežití druhu. Slabší zahynou, někdy jsou přímo stádem obětováni pro přežití celku. Třeba zebry, když musí přejít řeku, plnou krokodýlů. Obětují slabá hříbata.
Rodiče se obětují pro potomky. Pro zdravé (a dravé) potomky. Třeba matka pavoučice, která setrvává v hnízdě s čerstvě vylíhnutými pavoučky, kteří se pak živí jejím tělem. Za živa. Pak, když z hnízda vylezou ven, mají proti jiným druhům pavouků výhodu. Jsou větší a silnější.
A o tom bych rád tady nastartoval debatu.
Rodiče se obětují pro potomky. Pro zdravé (a dravé) potomky. Třeba matka pavoučice, která setrvává v hnízdě s čerstvě vylíhnutými pavoučky, kteří se pak živí jejím tělem. Za živa. Pak, když z hnízda vylezou ven, mají proti jiným druhům pavouků výhodu. Jsou větší a silnější.
A o tom bych rád tady nastartoval debatu.