Měl jsem sen...

Když chodím přes výpadovku a železniční trať po lávce
 pro pěší, mohu uvidět tenhle ostrov ve vzduchu,
nainstalovaný na krytu pouliční lampy.
Kdo ho tam přilepil a proč nevím...

   To není řečnický obrat, ale skutečnost. Abych byl přesný, bylo to 10. srpna 2002 v 17:50, když jsem  po probdělé noci a náročném dni usnul na gauči s obrovským, ale nesmírně hodným britským kocourem Damiánem, uloženým podél mé levé ruky.    Kocouři jsou vůbec skvělý prostředek na usnutí - lepší než jakékoliv prášky. Teplý, měkký tvoreček a tiše si vrní. Málokdo odolá tomu pozvání do jiného světa. 

   Sny si zapisuji už delší dobu - někdy od roku 2000. Zjistil jsem totiž, že si po úplném probuzení pamatuji ze snu často jen to, že byl zajímavý. Takže abych se dozvěděl, co mi mozek provádí, když spím, dal jsem si na psací stůl sešitek a tužku. A hned po  probuzení ze sna, třeba i uprostřed noci si tam naškrábu několik bodů. To mi stačí,abych si sen poměrně přesně vybavil i po několika dnech, kdy si ho zapíšu do počítače.   

   Snů mám zapsáno několik set a sám se divím, jak pestrý je ten můj svět v nevědomí. Aby z těch příhod měl užitek i někdo jiný než já sám, tak tady občas pár takových zápisků ocituji. Jsou autentické, jenom z nich vypustím jména osob, mých blízkých a kolegů. Třeba by se zlobili, co všechno se mi o nich zdálo.

Tak tedy ten sen:

…v jakémsi mořském zálivu před lety armáda zkoušela, zda je možno vybudovat umělý plovoucí ostrov. Navezli obrovské bloky umělého sopečného skla, slepili dohromady a ukotvili celý ostrov lany ke dnu. Pak navezli na plovoucí ostrov hlínu se zbytky kořenů a za několik let vyrostl na ostrově prales. To vše mi vykládá průvodce u můstku, který spojuje umělý ostrov s pevninou. Je docela kratičký, tak asi 5 metrů. Na ostrov vede i zelená PVC hadice s přívodem sladké vody pro hotel, který je prý na ostrově vybudován pro zvědavé návštěvníky. Průvodce nám ukazuje i vzorky umělého sopečného tuftu, jak je pevný a že plave na vodě nejméně 50 let. 

Vcházíme na ostrov a dáváme se vpravo po jeho pobřeží. Míjíme hotel a pak už je ve „vnitrozemí“ ostrova pouze les. Na kraji lesa jsou tabule s upozorněním, že se nemá vstupovat do lesa, aby tím nebyla rušena místní zvířata. Průvodce ale říká, že ve skutečnosti to je prý pro bezpečí návštěvníků, protože v lese žijí „divocí Indiáni“. Prošli jsme už asi dvě třetiny délky ostrova, když se vegetace změnila na houští z nějakého proutí - jsou to jen pruty vyrůstající ze země kolmo vzhůru a bez listí. V houští jsou prošlapány nějaké cestičky nebo spíše  tunely. Dva turisté, kteří jdou před námi s videokamerou najednou zpozorují, že na křižovatce cest se cosi mihne - napřed nahá žena a za ní běží nahý muž. Je to daleko, ale turisté nadšeně vykřikují, že se jim to podařilo natočit. Průvodce k nim dobíhá a upozorňuje je, aby byli zticha a nedráždili „Indiány“. Když k nim na křižovatku cest dojdeme, vidím, že v jednom průseku v houští jsou opravdu muž a žena, ale jsou už oblečení a jsou to běloši - asi také návštěvníci, kteří si chtěli zahrát na divochy. 

   Zahnuli jsme vlevo do „vnitrozemí“ a všiml jsem si, že ke konci ostrova vedou další úzké průseku v houští. Opouštím výpravu a po několika pokusech se mi podaří najít způsob, jak se houštím pohybovat, abych bez poranění mohl projít průsekem. Dávám se tedy opět na cestu doprava, směrem ke konci ostrova. Najednou na konci průseku vidím věžičku kostela a uvědomuji si, že to musí být konec ostrova a já už vidím kostel na pobřeží pevniny. 

  Houští končí malou mýtinkou na pobřeží ostrova. Tam sedí skupina „Indiánů“, kteří se nápadně podobají našim Cikánům, ale jsou čistí a slušní. Sedí u vody a na něco čekají. Najednou se z vody ozve zvláštní zvuk a připlouvá tisíce ryb, které tam snad kladou jikry. Indiáni je vytahují z vody - to je  ten úlovek, na který čekali. Běžím se taky podívat, ale stará Indiánka na mě gestikuluje volá „No foto, no foto!“ Ukazuji ji, že žádný fotoaparát nemám, že jsou to jen moje brýle, které mi spadly na zem. Vrásčitá Indiánka se uklidňuje a dokonce se na mě usmívá. Indiáni si nalovili ryb a odnášejí je cestičkou v houští kamsi do vnitrozemí. Odcházím taky. Za mnou jde už jenom jejich náčelník, který k mému překvapení za sebou zavírá obyčejné dřevěné dveře, které jsou připevněny na konci chodbičky v proutí. Pak zevnitř na dveře upevní maskovací rohož, která dveře sjednotí s okolním porostem. Vedle dveří jsou vypínače elektrického osvětlení chodbičky. Snažím se zhasnout, ale nějak to nejde - Indiáni vpředu to jinými vypínači zase zapínají. Nakonec náčelník najde správnou kombinaci, světlo zhasne a vše zase vypadá jako normální průsek v houštině. Indiáni kamsi odešli. 

   Vracím se stejnou cestou a zacházím do hotelu zadním vchodem. Hotel je dost veliký, má dvě patra nad zemí a jedno v podzemí. I v zadní, služební části hotelu je to dost pěkné. Narážím na dveře, na kterých jsou vedle sebe nalepeny dva obrázky růží - stejné logo, které používá ČSSD. Nakonec si říkám, že to je asi místní sociální demokracie - takže je logické, že má jako znak růži. Procházím chodbou, která vypadá jako školní chodba. Někdo mi vysvětluje, že je to školka pro děti zaměstnanců hotelu. 

   Na konci chodby už nalézám schody, které odněkud znám - ano, jsou to schody do vestibulu hotelu. Těsně u schodů je nápis „Local TV studio - director“. Vstupuji dovnitř a tam sedí ředitel a jeho sekretářka. Zdravím je, ale ani je příliš nepřekvapuje, že jsem vešel. Oba jsou to Slováci a právě svolali poradu ostatních vedoucích. Vchází první, malý šedivý pán kolem padesátky - vedoucí kameramanů a jen tak ode dveří povídá (slovensky, pochopitelně): „Volal jste mě řediteli, že se jako mám přijít podívat. Tak jsem tady a vidím to. Máte to tu pěkné a já zas odcházím.“ Po jeho odchodu ředitel podotkne  k sekretářce, že tušil, jak to dopadne, protože tenhle vedoucí je hrozný zbabělec. 

   A už se hrnou další. Všichni jsou to Slováci. Nejnápadnější je vysoká, hubená žena, asi tak čtyřicetiletá, se zrzavými vlasy, v extravagantním kalhotovém kostýmu, která hned začíná na stěnu upevňovat bílé, kovové držáky, aby mohla začít výklad k nějakému technickému problému. Chvilku ji pomáhám, ale moc mi to nejde, nemohu provléct kroucené přívodní kabely přes příslušné otvory,  tak toho nechávám a odcházím. To už se ale pomalu probouzím a uvědomuji si, že tenhle sen musí mít titulek „Pontonoví lidé“ - a probouzím se docela…

==============

   To je všechno, co jsem si tehdy zapsal. Pro zvědavé - jediné drogy, které jsem v té době používal byly kofein a nikotin. (Nikotinu jsem se už zbavil.) Proč jsem vlastně takovou příhodu vyvěsil? Protože jsem dneska dopoledne na netu uviděl tenhle článek.  

Svět nad světem...