Prohledat tento blog

středa 7. srpna 2013

Dinopark neboli vzpomínky na minulost






   Předevčírem bylo v Ocelovém srdci republiky horko až k padnutí. Venku i uvnitř. Pracoval jsem u PC, ale nějak mě to nebavilo. Ne, že by práce nebylo dost, té mám na několik let dopředu, ale sedět za staženými žaluziemi, přes které se usilovně dere slunko "italského typu", v proudu nepříjemně teplého vzduchu od větráku, který běží celou noc v okně, aby přes noc aspoň trošku vychladil pracovnu a ve dne zajišťuje, aby mi netekl pot přímo do očí se mi prostě nechtělo. Dlouho jsem dumal co s načatým dnem, až jsem na to přišel - zajedu si do Dinoparku v Orlové. 




   Už se na to chystám asi tři roky - prakticky od jeho otevření, protože je postavený téměř ve stejném místě, kde jsem jako dítě žil u své babičky. Když jsem se tam byl před několika lety podívat, z přízemního domku pod haldou jsem ve vysokém lese, který tam pochopitelně tehdy nebyl jsem našel jen tři kamenné schůdky, které kdysi vedly k domovním dveřím. Jedině rezavý stožár vysokého napětí, nyní už bez drátů, mě ujistil, že jsem tam správně.Všechno ostatní les už pohltil. Celé mé dětství zmizelo v lese. Dům, cesta, rybník, který si tam havíři z havířské kolonie nechali od "šachty" vybagrovat a kde si pěstovali pár kaprů na Vánoce. U nás se takovému rybníku říkalo "stav". Koupat se tam sice nedalo, voda byla plná žabince, ale v zimě se na něm dalo bruslit, což jsem se ale nikdy nenaučil.

   Když mi bylo pět, dostal jsem k Vánocům brusle na kličku. Hned první svátek Vánoční jsem je s tátou šel na stav vyzkoušet. Táta mi pomocí poniklované kličky přišrouboval brusle k botám, já se hrdě postavil na led, zamrzlý rybník se ovšem okamžitě a velmi zákeřně vymrštil a vší silou mě praštil do nosu. Tekla mi z něho krev, ale pomocí sněhu se ji tátovi podařilo brzy zastavit. Takže můj trpělivý táta mi znova pečlivě přidělal brusle k botám, já se znovu postavil, pro jistotu jsem se držel tátu za ruku  - ale najednou jsem viděl jen oblohu - a dál nevím. Tma. Pak už jenom pamatuji, že mě táta pomocí sněhu křísil a na zátylku mi rychle rostla obrovská boule. Bylo mi zle od žaludku a večer ještě hůř - prý otřes mozku. Brusle jsem dal doma zpátky do krabice i s poniklovanou kličkou na utahování a v té krabici byly ve na dně skříně snad dalších deset let. Jednoho dne jsem zjistil, že jsou jednak malé a svou botu tam v žádném případě nedostanu a jednak už jsou "demodé" - nynější brusle byly pevně přišroubované na bruslařských botách - pro holky na bílých, kotníčkových šněrovacích - aby mohly krásně krasobruslit, pro kluky na hnědých, pevných botách, aby mohli hrát hokej jako Kanaďani nebo Rusové. Brusle byly nepoužitelné, neprodejné a dokonce nedarovatelné. Kličku jsem si schoval a brusle šly do Sběrných surovin. Myslím, že jsem za ně tehdy dostal 40 haléřů. Po onom drastickém zážitku v mládí jsem už nikdy žádné další brusle nechtěl. Takže jsem sice lyžoval, běhal na lyžích, závodil na saních, ale brusle, které se v městě daly použít asi tak nejlépe - k dispozici byl Zimní stadion Josefa Kotase - byly pro mě tabu. A jsou dodnes.

   Lesem zarostla i výlevka obecního vodovodu, kde se nabírala voda pro chod domácnosti - vodovodní přípojka vedla jen na jedno místo a sloužila několika domkům. Tlustá, snad čtyřcentimetrová železná trubka vystupující z vybetonované jímky, ladně ohnutá dolů, s malým zobáčkem, na který se dal kýbl šikovně zavěsit. Ventil byl kdesi v té jímce, aby voda v zimě v potrubí nezamrzala a kohout, to kolečko byl na dlouhé hřídeli vystrčen přes betonový poklop vedle výtoku. Až o hodně později "šachta" rozvedla vodu až do domků  - do předsíně. V kuchyni nebyla k dispozici ani pak a koupelny havířské čtyřdomky prostě neměly vůbec. Koupání, to byly necky v kuchyni s vodou, nahřátou ve velkém hrnci prádelňáku na kamnech. Zděná(!) prádelna byla postavená na dvorku - a z druhé strany prádelny a kůlny na uhlí (tzv. dedputátní uhlí, zadarmo - na podzim ho rozvážela "šachta" a protože ho bylo dost, 56 metráků na osobu - nevím proč, ale tohle si pamatuji úplně přesně -  tak se s ním i kšeftovalo) byl venkovní záchodek a chlívek nebo kurník - podle toho, co kdo chtěl chovat. Zajít si v zimě večer na záchodek, když bylo venku -15° C byl docela zážitek. Nejhorší byl okamžik usednutí. Pak už to bylo lo něco lepší. 

  To bylo moje rané dětství. Tohle všechno zarostl les. Když jsem tam tak procházel  po už téměř neznatelných cestách, které bývaly jenom z uválcované vyhořelé haldoviny, která se nejvíce podobá barvou antuce, měl jsem pocit, jako bych já sám byl ten dinosaurus, který tak nějak nepatřičně přežil svou dobu. Tehdy mě to nějak vylekalo.
   Takže když jsem na letecké mapě srovnáním se starými mapami zjistil, že se zadní část Dinoparku prakticky dotýká míst mého dětství, chystal jsem se na tu atrakci podívat. Ale pořád nějak nebyl čas, spojení autobusem je tam mizerné a auto už pěkných pár let nemám - k čemu taky - až včera nastala vhodná konstelace. Vyvezl jsem ze sklepa své motorové kolo, trhl si (lankem, tak se totiž startuje) a vyjel po trase, po které jsem do Orlové - Kopanin kdysi jezdil za dědou a babičkou autem. Kupodivu, cesta byla na svém místě, beze změn, jen z křižovatek se staly rondely, kruhové objezdy. Od náměstí se jezdívalo úzkokolejkou přes Kopaniny a Dolní Lutyni do Bohumína. Koleje tam už dávno nejsou, ale úzká cesta, která vedla kolem nich pořád existuje, takže jsem se prakticky po paměti dostal až na Kopaniny na křižovatku. Kdysi tam byla vysoká železná vodárenská věž  a na protější straně zaplivaná hospoda. Tak tyhle orientační body nenávratně zmizely. Ale věděl jsem, že asi tak za půl kilometru bude vlevo Dinopark.

   A byl tam. Obrovské, sluncem rozpálené parkoviště, kde se u pokladny krčilo pár desítek aut návštěvníků. Vzadu brána jak z Jurského parku. Odstavil jsem kolo do stojanu k tomu určenému a šel si zakoupit vstupenku. 130,- Kč není sice zas tak málo, tolik toho přibližně projíme za den i se ženou dohromady, ale jak praví klasik* "Kdo by na tom šetřil!" Sličná slečna pokladní mě hned upozornila, ať si raději dám kolo dovnitř za zeď, protože se tam kola často kradou. Takže jsem po krátkém, ale vítězném zápase s číselným zámkem - ne že bych si nepamatoval číslo, ale jde pořád dost ztuha - jsem kolo provezl turniketem a opřel o zeď zevnitř a vydal se vstříc prehistorickým zážitkům. Čekal jsem řvoucí a hýbající se potvory v životní velikosti a skutečně, v krajině, která byla docela "jurská" - prašná a vyprahlá - se v ohrádkách mechanicky kývaly velké latexové loutky a z umně zamaskovaných reproduktorů se ozýval "echt" hrůzostrašný řev.
 Kolem každé potvory byla ohrádka s vtipnými nápisy "Nebudete nám to věřit vážení návštěvníci, ale jsou i takoví, kteří nám exponáty poškozují. Vy to ale určitě nejste!". U první cedule jsem se i pousmál, ale když byl stejný nápis i u dvacáté potvory, říkal jsem si, že by trocha kreativity neškodila. 

   Nejvíc jsem se obával  trapných zvuků - i když nikdo vlastně neví, jak vlastně takový veleještěr řval. A zda vůbec řval - pokud to ovšem nenahráli nějací návštěvníci z hvězd nebo z budoucnosti. Ale i když řevy byly trochu unifikované a nevycházely z loutek samotných, ale buď z umělého křovíčka za dinosaurem nebo z umně nakašírovaného balvanu pod ním,  věrohodnost atmosféry zachraňovalo množství. Řev se ozýval nepravidelně, zblízka i z dálky a ze všech směrů, takže když jsem zavřel oči a odfiltroval si v mysli dětské hlásky, které po rodičích neodbytně vyžadovaly zmrzlinu nebo vyčůrat, připadal jsem si téměř jako před stamiliony let. Symfonie dinosauřích hlasů pod žhnoucím sluncem.

   Pravda, zvukový obraz trochu rušilo bzučení servomotorů, které hýbaly maxi-loutkami, ale možná je to jenom moje profesionální deformace. Byl jsem příjemně překvapený množstvím exponátů, méně už tím, jak bylo upravené okolí. Výtvarně i ideově Dinopark čerpá z filmů Jurský park I - III. Graficky jednoznačně, a jednotlivé scény jsou také z Spilbergových filmů. Scéna s havarovaným letadlem je dokonce animovaná - když přijede Dino-vláček, ve "vysílačce" se ozve hlášení o nutnosti zachránit posádku havarovaného letadla, z letadla se vyvalí umělý kouř a vláček zase jede dál.  Dino-vláček je prima, táhne ho stejný elektromobil, jako v Jurském parku I - dokonce je to opravdu elektromobil na baterky! Ale scénka u letadla byla pokažená tím, že se vláčku do dráhy dostala jedna nedisciplinovaná polská rodinka a řidič musel nejprve slovně onu rodinku s úzké cestičky vyhnat, aby mohl projet a až pak se scénka mohla v plné parádě i s kouřem odehrát. Myslím ale, že děti jsou z toho všeho nadšené a pro ně je vlastně Dinopark určený. 

   Park je poměrně rozsáhlý, exponátů je hodně, co kousek je nějaká občerstvovací stanice - tu s hranolky, tu zase se zmrzlinou - ceny jsou pochopitelně "nedělní", ale do takových míst se nejezdí proto, aby rodinka ušetřila. Ale obsluha byla milá (a hezká) - měl jsem pocit, že ředitelství parku najalo celý ročník dívčího gymnázia - a to ještě tu nejhezčí třídu. Až mě na moment zamrzelo mé stáří.   [;>).

   Co mě zklamalo? Údržba loutek - byly zaprášené - což by ani tak nevadilo, v té pravěké krajině se nutně prášit muselo, ale měly zaprášené i oči. A jakákoliv příšera, které se oči nelesknou ztrácí 70% na účinnosti. Kdyby ráno před otevřením tam pár "služebních lidí" vyběhlo s hliníkovými žebříčky a vlhkými hadříky, byli by dinosauři nejméně dvakrát tak živější, než jsou teď. 
Pohyby loutek. Jsou mechanické - v dnešní době by určitě nebyl problém servomotory řídit malým jednočipovým procesorem a regulovat rychlost i posloupnost pohybů. Pohyby jsou automatické, neinteraktivní - takže T-Rex se tedy neotočí na příchozího a nezaklape svými obřími čelistmi přímo jemu před očima, jak bych očekával, ale nostalgicky se kývá, i když není žádná "kořist" v dohledu. Myslím že pár šikovně umístěných pohybových čidel připojených k procesoru by věc vyřešilo. 
To že se "kůže" veleještěrů občas ve skladech, kde se ohýbá poláme a je ji třeba polepit a spoj zamaskovat, je pochopitelné. Ale neměly by ty oprávky překročit jistou mez - a šikovný aranžér by jistě dokázal slepené místo zamaskovat jako zhojenou ránu po nějakém souboji mezi mezi predátory a jejich kořistí. 

   Co mě příjemně překvapilo?  Zvuk v Dino-kině, kde se promítá dojemný animovaný 3D filmeček o malém Triceratopovi. Když je na plátně třeba zemětřesení, diváci mají pocit "že je to opravdu". Hudba je moc pěkná, taková "Williamsovská", budu se muset na ředitelství Dinoparku doptat, kdo ji napodobil, případně jestli ji nakonec Williams nenapsal sám. V parku ani v kině se nic nedozvíte o autorech (scénář, režie, výtvarné návrhy, počítačová animace) filmu a ostatně ani o autorech Dinoparku jako celku. Škoda - tuhle záležitost vidělo a ještě uvidí daleko víc lidí, než mnohá představení v kině nebo v divadle - a tam autoři uvedení obvykle jsou.

   Dále je pro "dospěláka" příjemné, že je v Dinoparku aspoň jeden malý pavilonek, kde jsou přehledně umístěny panely zobrazující vývoj života na Zemi včetně patrně originálních zkamenělin. Že je nevětraný a špatně osvětlený je další věc - ale to by se (snad)  dalo napravit. Mimo jiné mě překvapil velký zájem i docela malých dětí, které po rodičích vyžadovaly, aby jim předčítali text u jednotlivých exponátů. Tady by interaktivní vitriny taky mohly udělat kus výchovné práce a to nejen s dětmi. Nakonec si nechávám překvapení, které jsem nečekal. Je to malá klec u vchodu a v té železné kleci je malý zelený keřík - Vollemia Nobilis - to nejvzácnější, co v Dinoparku můžete vidět. Živá zkamenělina. 
   Ale jak se záhy dozvíte, i taková fosílie je komerčně využitelná. Oddenek si za několik tisíc můžete objednat a mít tu fosílii na své zahradě. 
   Vlastně jsou i jiné "živoucí fosílie - třeba krokodýli, kteří žili současně s dinosaury a do dneška se vlastně nijak podstatně nezměnili. Ale chápu, že mít v Dinoparku nádrž s krokodýly, které by bylo třeba krmit a na zimu někam schovávat, nehledě na nutnost opravdu řádných bezpečnostní opatření, aby si "krokouši" občas nevylepšili jídelníček nějakým dítětem, které si spletlo animovaný model se "skutečným zvířátkem".

   Takže nakonec bylo pro mě největším zážitkem, když jsem procházel březovou "jurskou džunglí" kde na mě náhle vykoukl vzrostlý velociraptor - jako živý. A za ním byla vidět ve svahu už léta nepoužívaná šikmá pěšinka. Pravděpodobně ta  pěšinka, po níž jsem s dědou šlapat každé úterý a pátek přes hořící haldu, opatrně, mezi otvory, kde vystupovaly dusivé sirné páry z hořící haldy, kolem malinkých, neduživých břízek do Doubravy k pekaři pro skvělý chleba. 





   Ten chleba byl zespodu vždycky jakoby malinko připálený. A to mi právě chybí na chlebu, který kupuji v hypermarketu. On totiž není vůbec přičmoudlý. 
Není to prostě ono. Není. A už nikdy nebude. 



===========================


*/ Otto Zelenka: Košilka. Odpověď na repliku "Rozvod prý je dražší než svatba."  




19 komentářů:

  1. Skutečně moc pěkná reportáž. Vy jste rozený vypravěč.
    Odvolávám tedy to včerejší napomenutí.

    OdpovědětVymazat
  2. StK:

    Z článku docházím k závěru, že to za tu štrapáci a peníze stálo.

    Hezkých děvčat tu máme spousty. S přístupem k lepší kosmetice, oblečení a podobným záležitostem, se i ta děvčata, ke kterým příroda nebyl zrovna štědrá co se krásy týče, dovedou "vylepšit" natolik, že jeden někdy nestačí žasnout. Občas je mi líto, že mezi nimi není víc těch chytřejších, ale to se týká i pánů :-)

    Je příjemné dozvědět se, že, děti pořád ještě chtějí něco vědět, občas, když narážím na ty náctileté pařany, které nezajímá už nic jiného, než ta jejich nikam nevedoucí pařba, tak z nich mám docela depresivní pocity a obdivuji doktory, jako je třeba MUDr Nešpor, že se hledíc na ty lidské trosky z toho všeho "nezjeví". Asi se volky nevolky naučí tu hrůzu nevnímat tak intensivně, jinak by se z toho "zjevit" nutně museli.

    OdpovědětVymazat
  3. Dveřníkům:
    ptáte se, co váa čeká?
    Dost podrobná, analytická odpověď na http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-strategie-ustavniho-puce-dte-/p_politika.asp?c=A130806_094958_p_politika_wag

    OdpovědětVymazat
  4. 56 metráků deputátního uhlí na osobu - JÁ JSEM HORNÍK, KDO JE VÍC
    Na jiném místě kotlinky a zřejmě o "trochu roků" později (70. léta+) 25 metráků na rodinu, další za úplatky, po doložení že opravdu máte ústřední topení, projekt, zákres v plánku bytu, ...

    OdpovědětVymazat
  5. Myslím, že to Urban trochu přehání. Ten Vítězný Únor, nebo jeho obdoba, už totiž dávno proběhl v Bruselu. Ten si tady dík mezinárodním smlouvám může už dávno dělat s legislativou co chce a to nezávisle na vůli českého parlamentu, ten má jen povinnost do roka a do dne ty bruselské směrnice "implementovat". Pražské ovládnutí scény Zemanem je už jen dobíjení a obsazování zbytků neposlušného prostoru. Teď ještě bude jako další na řadě Maďarsko. Už je dávno po válce i po všech bitvách. Všechno podstatné už jsem dávno projeli, jen nám ještě neodepřeli tu krásnou možnost o tom dosyta pokafrat. Soudruzi se poučili z minulých chyb, nejsou úplně blbí.

    OdpovědětVymazat
  6. info,
    nejnižšímu šlechtici se zadařilo vyhrát významnou bitvu, ale překročil Rubikon. Nyní je na ČSSD (bohužel tomu moc nevěřím) nebo na voličích (čemuž věřím ještě míň) jestli si uvědomí o co kráčí) a nízký šlechtic válku prohraje a stane se kladečem věnců a podepisovacím perem v rukou parlamentu anebo jestli válku vyhraje a STANE SE Z NĚJ NOVÝ TVOR - BLÁZEN DIKTÁTOR.
    Podle mě opravdu stojíme před tímto Velkým Finále.

    OdpovědětVymazat
  7. Urban se naštěstí ve svých předpovědích, pokud si vzpomínám, dost často plete.

    Pro Informaci:
    Já vím, že je horko, lidi jsou popuzení, ale:
    1. Nejsem přece povinen nepřetržitě sedět u PC a promptně odpovídat na dotazy.
    2. Když popisuji stejnou příhodu na jiném blogu jinému publiku, je to pro mě (a pro Vás) repríza, pro ně však premiéra. Ne recyklace.

    To jenom pro "projasnění". Jinak všechno dobré! [;>))

    OdpovědětVymazat
  8. Je dobře, pokud proroci špatné budoucnosti nejsou kamenováni, ale dovedou dav ke zpytování svědomí. Budu jen rád pokud se Urban opět zmýlí.

    OdpovědětVymazat
  9. No, vy do toho vidíte líp. Mně se nelíbí to ne zrovna pomalé ale jisté obsazování pozic. Odhození ústavních a institučních zvyklostí. Jednání se státním zástupcem.
    A parlamentní většina se začíná drolit.
    Snad abyste doufali, že vše vyřeší matka Příroda.

    Kocoure, snad jsem toho tak moc neřekla. Ve středu je tu den recyklace umělých hmot a to mě zavedlo.
    Ale ta první verze byla lepší - přirozenější.

    OdpovědětVymazat
  10. A ten Vámi obdivovaný kouzelník?
    Obyčejný hochštapler. Z materiálu, co jsem našla webu, i když s námahou a nesnesitelnou pomalostí, by se Vám zježily vlasy na hlavě. Doložená lékařská praxe, pokusy na zvířatech, ne žádné žvanění.
    Nebudu o tom psát, sem se to nehodí.

    OdpovědětVymazat
  11. Kouzelník Info?
    Který kouzelník? Merlin nebo Loyd? Merlin se mi jeví jako hochštapler (téměř bych řekl "distributor té drogy") a Simon Loyd mě začal zajímat - jenže knížku jsem zatím nesehnal. Zkusím, jestli není někde jako e-book. Ale pokud je to celé jen o hypnóze, tak utrácet peníze nebudu. Hypnóza funguje, o tom nikdo nepochybuje, ale stejně funguje i mnoho dalších postupů ovlivňování jiných subjektů - sugescí počínaje přes slovní, obrazové a zvukové manipulace až k vymývaní mozků. A to prosím příjemce manipulace nemusí být ani nadrogovaný, ani v hypnotickém stavu. Snad si vzpomenete na fotku palestinského pohřbu - zmanipulovanou retuší tak, aby působila žádoucím způsobem. Až nebude tak horko, udělám vám na ukázku pár ukázkových zvukových manipulací.
    Co se týče klíčové příhody - berte to jako vyprávění, zajímavost. Nesnažím se o nic víc. A že to předchozí líčení bylo živější? Bylo to psáno s daleko menším odstupem od příhody samé. Sama víte, že se časem každá příhoda začne sama od sebe v hlavě vypravěči stylizovat, až je z ní něco podobného bajce nebo pohádce. Historka.

    Teď sháním herce, abychom mohli v nějaké vinárně nebo kavárně natočit pár jejich vlastních historek, vylepšených, něco jako kdysi bývali "Sedmilháři" v rádiu. Pro začátek to nemůžu nikomu platit, protože nemám zajištěný odbyt. Tak nevím, kolik herců mi jich na tu zhůvěřilost kývne. Ale možná se to časem chytí - tenhle útvar už dost dlouho nebyl na trhu. Mám s s těmi natočenými historkami možná dost zajímavý komerční nápad - ale ten tu pochopitelně nebudu prozrazovat.

    OdpovědětVymazat
  12. Berte to jako "INFORMACE"

    http://doma.nova.cz/clanek/laskaasex/privadi-vas-literatura-k-orgasmu-stejne-jako-tyto-zeny.html

    CO SE TAKÉ NATOČÍ!
    Čest v fšest!

    OdpovědětVymazat
  13. Inu,
    kdysi kdesi jsem četl, že kdosi natočil, jak protagonista osm hodin spí. V posteli. Nic víc, než stacionární záběr na spícího chlapa. A to se, prosím, dávalo v kinech jako umělecký počin.
    Tož co. Když se najdou takoví, kteří to financují a snad i takoví, kteří to adorují a dokonce tací, co do toho kina přijdu, tak...

    ...v apatyce nekoupí!

    Tomu my, ne-intelektuálové přece nemůžeme rozumět!

    OdpovědětVymazat
  14. Čím méně má "umělec" nápadů, jak zaujmout veřejnost svým dílem a vzbudit zájem o svou osobu, tím větší má pak nutkání sklouznout do kategorie, kterou já som pro sebe nazývám šokujícími srágorkami a či odpadem. Tohle je zrovna zářný příklad něčeho takového. Nejúčinnější metodou je, nevšímat si toho a nemluvit o tom, a dotyčného důsledně a dlouho ignorovat. Kdyby totiž pochopil, že nedocílí kýženého a naopak si tím ještě víc ublíží, tak by to pomohlo a přestali by nás podobnými "hodnotnými díly" otravovat. Jenže to velí zdravý rozum a toho je mezi lidem málo a navíc tu máme tu okurkovou sezónu že... Ale na toho pitomce je opravdu škoda času a energie.

    OdpovědětVymazat
  15. A to ten film trval také osm hodin? Asi tak taky chodili diváci spát.
    Opravdický "kult".

    OdpovědětVymazat
  16. Jako obvykle si to nepamatuji přesně. Ne osm, ale pět hodin.
    Tady to máte přesně. [;>))

    OdpovědětVymazat
  17. Albert Einstein prý prohlásil, že zná jen 2 věci, které nemají hranic:

    * vesmír a
    * lidskou blbost.

    U té první to prý není na rozdíl od té druhé tak zcela jisté.

    Blbců je nadbytek i mezi umělci.

    OdpovědětVymazat
  18. Všichni jsme dinosauři. Šťastně si výhružně řveme, trháme potravu (je jí tolik, masité i zelené), množíme se (jak tak), cítíme se (jak by ne, z té výšky)... no, co nám ten tak pohodlně malý mozeček dovolí.
    A v trávě se nenápadně batolí první směšní savci, a odkudsi se přibližuje asteroid, a za obzorem jakási sopka -
    - ale co. Zatím dobrý. Alláh akbar.

    OdpovědětVymazat
  19. Jakubovi S.:

    Já o sobě velice dobře vím, že jsem vzácný druh, těsně před vyhynutím. Jsem si toho vědom, nijak mi to netrápí a zároveň s tím na to ani nezapomínám, netřeba mi to připomínat ;-) Stejně se s tím bez okolní dobré vůle se tomu postavit, nedá nic moc dělat.

    OdpovědětVymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)